isport.blesk.cz/cl...
Jak se zrodil váš přestup do Litvínova?
„Minulá sezona dopadla, jak dopadla. Měl jsem zdravotní potíže, které mi zabránily naskočit. S doktory jsem měl plán, který směřoval návrat k novému ročníku. Shodou okolností svou budoucnost řešil i brácha. Řekli jsme si, že bychom si moc chtěli zahrát spolu. Oba jsme se tak domluvili s Litvínovem, který byl ve finále jasná volba. S nikým jiným jsem ani nejednal.“
Registroval jste zájem o vaše služby z klubů NHL?
„Nechtěl jsem to ani slyšet, nic jiného jsem opravdu neřešil. Řekl jsem si, že se chci vrátit do Česka, že chci hrát za Litvínov. Nic jiného mě nezajímalo. Další kluby v extralize, Švýcarsko nebo NHL? Vůbec. Nehrálo to roli.“
První kontakt s Litvínovem proběhl tedy kdy?
„Někdy v únoru nebo březnu už jsme to začínali ladit. U mě šlo ale hlavně o to, jestli vůbec budu moct hrát hokej. Jestli budu pokračovat v kariéře. Všechno se to odvíjelo od toho, jak na tom budu zdravotně. Nejdřív teda podepsali bráchu a čekali na mě. Slíbil jsem, že pokud budu fit, je Litvínov moje první volba.“
Opravdu jste byl ve fázi, kdy byla v ohrožení vaše kariéra, a přemýšlel jste o konci?
„Určitě. Takhle mluvili na začátku i doktoři. Než se diagnostikovalo, co mi vůbec je, tak ty myšlenky byly hodně černé. Směřovalo to k tomu, že končím. Ve finále se ale ukázalo, že naštěstí žádný vážný důvod pro to, abych pověsil brusle na hřebík, teď není. Když to půjde, můžu hrát. Pořád se ale může stát, že za měsíc zjistím, že to nejde a skončím. Stát se to může, ale teď aktuálně se cítím opravdu výborně a nic negativnímu scénáři nenasvědčuje.“
Připouštěl jste si, že byste vážně ve 27 letech mohl s hokejem nuceně seknout?
„Ano. Věděl jsem a vlastně pořád vím, že se to stát může. Že ta možnost reálně existuje. Ale nepoložilo mě to. Bylo to tak padesát na padesát. Nikdy jsem však nepřestal věřit.“
S bratrem Davidem jste si spolu naposledy zahráli před osmi lety v Chomutově jako teenageři. Teď se potkáte jako zkušení borci a potenciální tahouni týmu.
„Je to tak, strašně se na to těším. Hráli jsme spolu ještě nějaké zápasy v mládeži nebo v juniorské repre. Brácha je hlavní důvod, proč se vracím. Splníme si dětský sen z časů, kdy jsme spolu v pokojíčku začínali plácat do míčku. Bylo by krásné, kdybychom se spolu dostali třeba i do dospělého nároďáku. To by byl krásný bonus.“
Proběhly vám hlavou vzpomínky na dětská léta?
„To si pište! Úplně vidím, jak jsme po sobě stříleli pěnovým míčkem. Měli jsme malé florbalové hokejky, místo lapačky kšiltovku, branku jsme udělali ze stolu. Vyrůstali jsme s hokejkou v ruce. Co jsme spolu zažívali v pokojíčku, si teď přeneseme na opravdové hřiště. Je to super.“
Měl to David nastavené stejně jako vy? Proto odešel ze Sparty a kývl Litvínovu, abyste se spolu potkali?
„Určitě, udělalo to hodně. Jsme z Kadaně, do Litvínova to máme kousek. Budeme normálně bydlet doma, na zimák budeme dojíždět. Byl to jeden z hlavních faktorů, byť jich u bráchy bylo víc.“
Jak jste na tom tedy aktuálně zdravotně? Trénujete naplno?
„Ano. Trénuju naplno bez jakýchkoli omezení. Jedu klasickou letní přípravu, párkrát jsem byl i na ledě. Momentálně jsem fit na sto procent, ale znovu říkám, že za měsíc to může být úplně jinak. S tím se musí počítat. Věřím ale, že všechno bude klapat, že všechno bude jak má.“
Takže v dresu Litvínova vyjedete rovnou na první srpnový přátelák.
„Pokud budu v nominaci k utkání, tak snad jo.“ (směje se)
Z vašeho hlasu ale cítím, že se k tomu nijak neupínáte a chcete jít postupně krok za krokem.
„Je to tak. Neupínám se k tomu. Už jsem tolikrát v něco doufal, a ono to pak nedopadlo, že to nechci zažívat zase a zase dokola. Není to ale tak, že by mě v hlavě brzdilo to zranění a moje otřesy mozku. Kdyby to tak bylo, vůbec nemá cenu brusle obouvat. Musím do toho jít s čistou hlavou. S tím, že jsem stoprocentně ready. Věřím, že to bude v pohodě.“
Připomeňme, že loni v létě jste přestoupil do Caroliny. Hned v prvním zápase ročníku jste ale prodělal otřes mozku.
„Tady bych vás rovnou opravil. Otřes mozku jsem vůbec neměl.“
Takhle o vašem zranění ale oficiálně Hurricanes referovali.
„Svedlo se to na otřes mozku, který se ale nakonec neprokázal. Tohle je mimochodem hlavní důvod, proč ještě můžu hrát hokej.“
Co se vám tedy stalo?
„Projevily se u mě jiné zdravotní problémy, které bych nechtěl specifikovat. Bylo to samozřejmě spojené s hlavou, ale o otřes mozku nešlo. S doktory jsme se proto shodli, že konec kariéry není nezbytně nutný. Žádné bezprostřední riziko mi nehrozí. Byť mě samozřejmě může někdo trefit a bude hotovo. Prošel jsem si nějakým procesem léčení. V lednu jsme s klubem řešili, jestli se mám vrátit. Nebyl jsem ale pořád úplně fit. Koncem února se to definitivně odpískalo a odletěl jsem domů.“
Měl jste nařízený klid, nebo jste mohl chodit na led?
„Normálně jsem trénoval. Klid jsem měl první měsíc, možná dva. Pak jsem chodil na led s týmem, akorát jsem na sobě měl tzv. bezkontaktní dres.“
Proč se tedy vaše zranění prezentovalo jako otřes mozku?
„Ono to tak zpočátku vypadalo. Pak asi klub chtěl, aby se v tom nikdo moc nešťoural. První dva měsíce všichni měli opravdu za to, že je to otřes mozku. Pak už nikdo neměl potřebu vystoupit a měnit to.“
Přesto jste během kariéry několik otřesů mozku prodělal. Máte sečteno kolik?
„Nemám, ale pár jich bylo. Nedávno říkal Kuba Voráček , že jich měl snad dvanáct. Tak na tomhle čísle já určitě nejsem.“
Vnímáte, že jde o velký hokejový problém posledních let?
„Rozhodně. Na druhou stranu si myslím, že riziko k našemu sportu patří. Jdete do toho s tím, že se to může stát. Někdo holt často marodí s kolenem, jiný s tříslem, další s hlavou. V Americe se na to ale hodně dbá. Když máte nějaké podezření na otřes, nenechají vás hrát. Chodíte ke specialistům a tak dále.“
Uzavíráte tímhle svoji kapitolu v NHL?
„Vůbec nad tím takhle nepřemýšlím. Řeším jen Litvínov, to je jediné, co mě zajímá. Co bude příští rok, absolutně netuším. Už jsem se naučil neplánovat, zbytečně se na něco netěšit a neupínat.“
V nejlepší lize světa jste odehrál 258 zápasů, získal jste 124 bodů. Na kluka ze sedmého kola draftu krásná bilance.
„To je pravda, ale stejně mě to štve. Zdravý kluk zvládne tolik utkání během tří sezon. Já byl v NHL sedm let. Mohlo jsem jich mít pět set úplně v klidu. Tohle mě mrzí. Moje stopa v NHL mohla být mnohem větší, výraznější. Jen kdyby mi to zdraví dovolilo. Mám půl bodu na zápas, dobrý. Sám ale vím, že našlápnuto jsem měl k daleko vyšším číslům.“
Zvládáte se tím nezaobírat a neplevelit si hlavu?
„Občas to tak je. Řeknu si: sakra, je to škoda. Na druhou stranu jsem si zahrál NHL, udělal jsem si tak dobré jméno. Zranění prostě přišla, nic s tím neudělám. Smířil jsem se s tím, bral to jako fakt. Spíše mě štvaly komentáře různých lidí, které jsem občas četl. Lidi si vůbec neumí představit, co během zranění prožíváme. Četl jsem, že mám dva měsíce volno, že mám pohodu. Fakt jsem nikdy nejel hlavou schválně na mantinel, abych si pak na tři měsíce ‚odpočinul‘. Tohle mi vadilo. Číst si o sobě, proč jsem pořád zraněný a že jsem bolestínek. Někdo má prostě na zranění smůlu a druhému se celou kariéru vyhýbají.“
Kluby NHL to tak evidentně neviděly. Kromě Anaheimu jste oblékl dres Bostonu, Toronta a Caroliny. Důvěra top organizací je skvělým oceněním vaší kariéry.
„Souhlasím. Moc si toho vážím. Už jen šance, jakou jsem dostal v Anaheimu jako kluk ze sedmého kola, to se moc nevídá. Hned se mnou počítali, na farmě jsem okamžitě začal ve druhé lajně. Něco ve mně viděli. Pak asi i manažeři ostatních klubů. Bohužel to ze zdravotních důvodů nevyšlo. Mrzí mě to. Dostal jsem důvěru, kterou jsem vinou zdraví neměl možnost naplnit.“
Teď budete mít po těchhle elitních světových organizacích základnu v Litvínově.
„A moc se na to těším! (směje se) Byl by rozdíl, kdybych se vracel proto, že na NHL nemám. A šel bych tu dohrát kariéru. Já si teď potřebuju zahrát pořádnou úplnou sezonu v týmu, který ve mě bude mít důvěru. Chci si vrátit sebevědomí, že na tom fakt ještě mám. Chci být doma, zahrát si s bráchou. Kdyby se teď potácel někde v Americe, třeba by to bylo stejné jako minulý rok. Teď mám myšlenky na Česko, na sezonu se neskutečně těším.“
Takže problém najít motivaci nehrozí.
„To vůbec!“ (rázně)
Abyste mě nechápal špatně, myslím to tak, že jste si v posledních letech zahrál v lajně s Davidem Krejčím , Austonem Matthewsem nebo Williamem Nylanderem, kdežto teď...
(skočí do řeči) „Kdežto teď budu hrát s bráchou! (rozesměje se) Fakt to takhle neberu. Budou ode mě velká očekávání, na což si budu muset trochu zvykat. V NHL jsem úplně rozdílový hráč nikdy nebyl. I na tohle se ale těším. Když budu zdravý a budu mít výkonnost, měl bych dostat velký prostor. Opravdu se těším.“
Na druhou stranu tlak v Torontu je asi taky něco.
„No jéje! To určitě, tam je to velký. Nemyslím si ale, že teď v Česku to bude úplně jiné. Nechci se vůbec srovnávat třeba právě s Davidem Krejčím, ale na kluky, kteří se vrací z NHL je tady pohlíženo trochu jinak. Logicky. Budu pod drobnohledem a bude jen na mě, jestli to ustojím nebo ne. Chci být lídr. Chci pomoct Litvínovu do vrchních pater tabulky.“
Opravdu jste během posledních měsíců ani na moment nepřišel o chuť makat a dřít, abyste zase jednou mohl nazout brusle a nastoupit k zápasu?
„Naopak. Když se v únoru rozhodlo, že moje sezona končí a už hrát nebudu, orazil jsem si. Dal jsem si odpočinek. Teď jsem proto extrémně hladový a mám velikou chuť. Někdo by řekl, že už to nemám zapotřebí. Nikomu nemusím nic dokazovat, jen sám sobě. S bráchou jsme si dali individuální přípravu a fakt musím říct, že jsme si dali do těla pořádně. Nepodcenili jsme vůbec nic. Hlad mám opravdu ještě větší.“
Jediná smůla, že váš dobrý kamarád David Kämpf prožil v Torontu skvělou sezonu a podepsal nový skvělý kontrakt, že? Jinak byste si to spolu mohli v černožlutém dresu zase strčit.
(směje se) „Já mu to strašně přeju! Jsme spolu pořád v kontaktu, jsme opravdu dobří kamarádi. Vím, že si moc přál zůstat v Torontu. Jinde by třeba dostal i lepší peníze, ale chtěl tam zůstat. V Torontu se mu nedávno narodil syn. Celý tým Davida miluje! Je neskutečně oblíbený, roli má výbornou. Fandím mu. Na společné angažmá ještě bude čas.“
